Jak to bylo dál?
Je jasné, že pokud jsem chtěl plánovat akce každý týden, nebylo možné scházet se z časových, rodinných a pracovních důvodů na delší dobu, v nočních hodinách a navíc ještě v sobotu či neděli. Zvolili jsme středu a jelikož jsme byly tak trochu pány svého času, scházeli jsme se na jednu až dvě hodiny během dopoledních hodin.
Scházeli jsme se v menším, či větším počtu, pobavili se, provedli masturbační akt a následně rozešli ke svým všedním starostem. Samozřejmostí byla naprostá důvěra mezi všemi zůčastněnými. Mnozí znás byli ženatí, či vdaní, a toto malé tajemství jsme si sebou nesli až do dnešní doby. Někteří naopak brali na tyto akce své manželky, manžele, partnery či partnerky. Prostě mezi námi nebyl problém.
Mnozí, kteří se zúčastnili se zde seznámili se svými protějšky či dokonce s páry. Tak začal náš klub fungovat i jako tzv. seznamka naopak.
Vzhledm ktomu, že jsem od nového roku změnil svou adresu ( z Prahy do Brna), je čím dál obtížnější a časově také náročnější svolat a zorganizovat nějaké setkání.
Proto jsem se rozodl založit tyto stránky a pokusit se znovu vybudovat sdružení lidí se stejným zájmem.
První "Brněnská" akce s pracovním názvem:"Na čekané s manželským párem"
Ahoj, ahoj, zněl do telefonního sluchátka trochu nejistý hlas. Tady Michal, to si Ty? Dotazoval se ten hlas nejistým výrazem. Jo, Robert, odpovídám. Myslíš, že bychom se teda mohli potkat?, říkám. Jasně tak dneska ve dvanáct naproti Grandu, povídá hlas ze sluchátka. OK. Budu tam a přemýšlím, jak to udělám v práci, abych mohl v poledne zmizet. Jo a čím přijedeš?, povídá znovu ten hlas. Modrá fabia kombik, upřesňuji člověku, kterého znám zatím jen z mailové korespondence. Tak jsme domluvení, jo? Jo potvrzuji a končím hovor.
Takže v poledne se máme setkat, honí se mi hlavou,. Trochu jsem znervózněl, mělo by to být první setkání pod záštitou klubu přátel masturbace tady v Brně.
Abych to vysvětlil, není to skoro ani týden, co jsem na těchto webových stránkách zveřejnil, článek týkající se počátků klubu přátel masturbace (KPM), kde jsem zveřejnil i odkaz na webové stánky KPM (
http://seznamka-naruby.svet-stranek.cz/) . Odpovědělo mi spoustu lidí a dokonce i jeden pár. Takovou reakci jsem opravdu nečekal a měl jsem z ní upřímnou radost..
Jak jsem už uvedl, ozval se mi i jeden pár. Michal a Marie, manželé něco kolem třicítky, žijící kousek za Brnem. Po počátečním oťukávání a výměně fotografií (mimochodem velice sympatičtí lidé) , jsem se tedy Marie otázal, jestli má nějakou konkrétní představu. Chtěla bych se koukat, jak si ho honíš. Odepsala jednou větou. Ta představa je celkem zajímavá, to jo, ale co tam bude dělat ten její starej?, přemýšlím o tom. Jestli nebude bisexuál, napadlo mě. Hned jsem tedy vzkázal Marii, abychom si rozumněli, že nejsem bi. Den se nic nedělo, už jsem myslel, že jsem asi měl pravdu, když najednou, pip pip, mobil ohlašuje přijatý email.
Nemusíš se bát, manžel po tobě nic chtít nebude, není bi.
Tak to se mi ulevilo, problesklo mi hlavou, jinak bych do toho nešel. Pořád mi ale ten scénář nějak nebyl zřejmý, nicméně aspoň bude nějaká improvizace. Nejspíš bude manžílkovi dělat dobře, když se bude dívat na svou ženušku, před kterou si honí ocas „neznámej“ chlápek. Takových párů jsme v KPM ješte v Praze měli několik, bylo to příjemné zpestření a nakonec jsme se stali i dobrými přáteli.
Když jsme si tedy vysvětlili co od sebe můžeme očekávat, zbývalo jen dohodnou termím a čas. Protože jsme všichni tři zaměstnaní v Brně, dali jsme si sraz před hotelem Grand, naproti autobusovému nádraží. Celou noc se mi v hlavě honily nejrůznější představy a možné scénáře, prostě byl jsem hodně zvědavý jak se tato akce vyvine.
Ze svých zkušeností vím, že získat do klubu manželský pár jen velká výhoda. Ti dva se před sebou nestydí a podle mých zkušeností jsou většinou tahouhy celé akce. Ostatní se pak přidají a všechno probíhá hladce.
Jakmile se blížila hodiha H, vzal jsem svoje vozidlo, vymluvil jsem se na neočekávané jednání někde za Brnem a vyrazil. Hustota provozu a nesnesitelné vedro mě dohánělo k šílenství. Nakonec jsem však přes několik objížděk a jízd na červenou dorazil na smluvené místo, kde už čekal Michal.
Tak jak se popsal, tak i doopravdy vypadal, menší sportovní postavy, červené kraťasy a i bílé tričko, v ruce bulvární tisk. Je ale sám. Sakra! Ještě abych tak naletěl nějakému úchylovi, (nechť mi Michal promine, posléze všechno objasněno). Zastavuji, hodím blinkr, stáhnu okýnko.
Ahoj, zdravíme se navzájem. Vidouc můj nechápavý výraz, bleskově odpovídá. Maruš, je doma, měla včera noční. Hmm, povídám zaskočeně. Pojedeme teda k nám?, ptá se.
Hmm, tak jo, povídám. Celé se mi to najednou přestává líbit, nicméně jsem mu otevřel dveře od auta a vyzval ho, ať si sedne. Tak kam to bude?, začínám hovor. No vem to směrem na Svitavy, ukazuje mi Michal. Vyrážíme, jsem trochu zaraženej, v duchu si přehrávám nejhorší možné scénky. Tak ty jsi teda zakladatel toho klubu?, vyzvídá Michal. Jo, dalo by se to tak nazvat, povídám a zapínám klimatizaci. Kolik Vás teda je? No jestli jsi četl moje webovky, tak jsem to tam napsal. V Praze nás bylo cca 20 stálých členů, s tím, že skoro každý týden, přišel někdo nový. Někdo chodil dál, někdo pak už nepřišel. Aha, polkl Michal. A kde jste se jako scházeli?, dvacet lidí se nevejde jen tak do bytu ne?. No tomáš pravdu, pokyvuji hlavou, většinou se nás sešlo tak osm až deset. Začínáme se celkem normálně bavit, počáteční nedůvěra pomalu vyprchává.
Tady zaboč, ukazuje mi Michal, přijíždíme k rodinnému domku s novou střechou. Marie tady není, konstatuje můj spolujezdec, nemá tu auto. Začímám opět nabývat dojem, že se na mě chystá nějaká bouda. Bere mobil, vytáčí číslo. Není dostupná, povídá. To je divný. No nic zajdeme zatím na pivko? No, hele povídám, nějak se mi to nezdá, říkám mu narovinu. Asi pojedu, snažím se vycouvat z této šlamastiky.
Když tak přísťě, jo? Neblbni, povídá zaaskočeně Michal, jsme se domluvili ne? Maruš určitě za hodinu přijde, chodí pomáhat do kuchyně na vedlejšák. Dělá tady v ranči, kousek odsud. Dáme dvě pivka a ona mezi tím přijde, uvidíš. Moc se na to těšila.
Hmm, povídám.
Ponuře si objednávám dvanáctku plzeň. Ťukneme si, ne? nabízí Michal. Ale jo, otráveně říkám. I když jsme seděli pod slunečníkem, vedro a dusno si vybralo svou daň. Dali jsme tři kousky snad během patnácti minut a najednou jsem pociťoval, jak mi to vlezlo do hlavy. Najednou mi bylo tak nějak dobře. Kašlu na to, říkám si v duchu, dám ještě jedno a pojedu domů. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem tady autem.
Upynula hodina, Marie nikde. Další pivo. Tak jí zavolej, povídám. Vytyhuje mobil z kapsy, dlouho ho drží v ruce, není dostupná povídá. To se dalo čekat, letí mi hned hlavou. Žádná Marie asi neexistuje, říkám si. Střádám plány, jak odsud vypadnu. Tady jsem v bezpečí, hlavně s ním nesmím jít někam sám, třeba do lesa, uzavírám svůj geniální plán na sebezáchovu.
Michal jde na záchod, teď by byla ideální šance na útěk. V tom se vynoří Michal, celý rozzářený a udýchaný. Marie mi říkala, že se tam ještě zdrží, ale máme jí jít naproti., breptá trochu přiopile.
To víš že jo, říkám do piva. Kudyma to je? Ptám se. Kousem odsuď, asi dva kilometry lesem. Brada mě poklesne, je to tady. Buď mě chce zavraždit, nebo znásilnit.
Já nikam nejdu, odpovídám rozhodnutě.
Neblázni….., Marie Tě vykouří, řve na celou hospodu. Otáčím se, trochu zahanbeně na ostatní stoly, nikdo si nás snad nevšímá. Nebo si to aspoň myslím.
Dvakrát ferneta, poroučí okamžitě Michal, a dvě piva. Na cestu vysvětluje mi šeptem. Marie tě vykouří, opakuje znovu.
Aha, pokyvuji trochu opile hlavou. No šukat s Tebou asi hned napoprvé nebude, ale ukáže ti kozy a píču, povzbuzuje mě Michal.
Asi jsem vypadal pořád dost nerozhodně, jak jsem tam seděl zabořen v křesle a nervózně mačkal pivní tácek. Ve snaze zvrátit můj odchod vytáhl povedený manžílek poslední triumf.
Je vyholená, krásně.
Veškerý rozum se mi najednou přemístil do gatí. Pod tíhou tohoto argumentu jsem rezignoval na útěk.
Tak jo, jdeme, slyším se.
Vyrazily jsme za silného větru a mírného deště. Michal se rozpovídal. Stašně jí láká mít jednoho v kundě a jednoho v puse, mrká na mě spiklenecky. A Tobě to nevadí?, povídám. No než aby zanášela, to jí to radši dopřeju. Teda když jsem u toho. Venku už se sešeřilo, v lese začala být celkem slušná tma. Myslíš, že nezabloudíme?, ptám se nejistě.
Blázníš?, chodím tady skoro denně, povídá na to znalec lesa a nejistě se rozhoduje zda jít doleva či doprava. Nakonec zvítězila pravotočivá zatáčka nad levotočivou. Mírný déšť vystřídal silný déšť. Kdy už tam budem?. Křičím, protože v lese je strašlivý rámus. Vždyť jsme teď vyšli!, mrká na mě Michal.
To mě tedy opravdu scházelo, že já vůl někam jezdil. Dlouho očekávaná změna počasí je tady. Je mi strašná zima. Prší. Vichřice. Jdu lesem s chlápkem, kterýho vlastně neznám, za nějakou Mariií, kterou jsem v životě neviděl, ale nemám si prej dělat starosti, protože Maruš mi ukáže kozy a píču a má mě dokonce vykouřit. Pěkná šlamastika.
Sakra.
Vítr nabral síly orkánu. Myslím, že nám brzo spadne něco na hlavu, křičím do ucha Michalovi. Silný déšť vystřídaly, kroupy. Musíme se někde schovat, řve na mě kolega. Znám tu jeden posed. Asi po dvěstě nekonečných metrech, ukazuje znalec lesa někam nahoru do tmy. Polez za mnou!, křičí a sápe se na žebřík.
Neváhám ani chvíli a lezu za ním, je mi už všechno jedno. Vystoupali jsme asi tři, čtyči metry do celkem bytelného posedu, stlučeného z prken a dokonce utěsněného jakousi hmotou. Jsme zachráněni, říkám si v duchu. Místnost, jestli se tomu dá tak říci, je veliká tak, abychom si zde mohli sednout na dřevěnou lavičku a natáhnout nohy. Chodíme sem někdy šukat, vysvětluje mi Michal. Trochu se zarazí, teda když to na nás jako přijde.
A co myslivci? Ti sem nechodí?
Zatím jsme na ně nikdy nenatrefili.
Pokyvuju hlavou, že rozumím.
Ježišmarjá, Maruš, vykřikne, Michal. Bere telefon a mačká zběsile čudlíky. Sme schovaný v tý dřevěný boudě řve do telefonu.
Ona snad fakt existuje, říkám si v duchu.
Je na cestě vysvětluje mi telefonista, za chvíli tu bude.
Opět mě přepadla nervozita, takové setkání jsem si opravdu nepředstavoval. A skutečně, za chvíli se začíná naše chaloupka otřásat, někdo leze nahoru. Michal otevře dvířka a řve dolů Marie, polez, rychle. Ve dveřích se ukáže kudrnatá hlava. Nazdar povídá ta hlava směrem k Michalovi. Políbí ji na rty. Postava je už celá v posedu, kouká střídavě na mě a střídavě na svého milého.
To je Robert, zvolá Michal triumfálně po chvilce napjatého ticha a ukazuje na mě. To sem pochopila, odpovídá Marie a podává mi ruku.
Usmála se.
Je to kočka, šeptám s otevřenou pusou.
Zasměje se, dík.
Proč jsi se tak zdržela?
Šéf slavil, nemohla jsem odejít dřív.
Ale…, na chvíli se odmlčela, něco jsem donesla, usmívá se Marie a vytahuje z baťůžku láhev chlastu. Finská.
Móc dobrá, pomlaskává si.
Protože nám je všem zima, otevíráme láhev a necháváme kolovat.
Marie a Michal sedí na jedné straně, já naproti nim.
Po třech kolovačkách se už cítím mnohem líp a myslím, že i mí noví kamarádi jsou na tom o něco lépe. Vítr už trochu ustal, takže nemusíme tak hlasitě křičet. Začínáme si povídat a já poočku sleduji Marii. Promočené, přiléhavé tričko dává tušit v horních partiích dva skryté poklady. Polovina láhve je pryč. Ptám se Marie, co je vedlo k tomu, že mě kontaktovali.
No, asi Ti Míša říkal, že mě láká vyzkoušet to se dvěma chlapama a podívala se přitom na svoje prsa. Mezi kamarády hledat nemůžu a tvůj článek na amatérech mě tak nějak přesvědčil, že to je ta správná volba. Nechci na to hned vlítnout, žádný swingrs, chápeš?, dívá se na mě svlíkacíma očima.
Chěla bych na to jít tak nějak pomalu, chci si ošahat jiný péro než jen to Michalovo, ale zase ho nechci podvádět, rozumíš?
Jo, to jo, blekotám.
Chci, aby byl Míša u toho, jemu se taky líbí představa, že mi to dělá cizí chlápek a on se na to dívá.
Přestalo pršet, z lesa stoupalo příjemné teplo a vonělo po borovicích. Marie si svlíkla tričko. Hroty jejích bradavek mě bodaly do očí.
Opřela se o prkennou stěnu a dívala se na mě.
Ukaž mě ho, zavelala nakonec.
Vytáhni ho z kalhot, chci ho vidět, rozkazuje.
Péro mě hned ztuhlo a žalud se nalil krví. Vnímám jen ji, Michal jako by tu už vůbec nebyl. Vstávám, přistoupím k ní. Můj penis je v úrovni jejích očí. Musím být zohlý, tak je místnůstka malá. Studená ruka Marie jemně přejíždí po mém penisu. Hladí ho a laská se s ním, jako by nikdy v ruce něco podobného nedržela. Fascinovaně na něho kouká, pak vezme můj ocas do levé ruky přitiskne mi ho až k mému břichu a začne mi olizovat kulky. Příjemně to šimralo, kroutil jsem se jako hadí žena.
Je krásnej, shodnotila Marie mé přirození, tak velkýho jsem ještě neviděla a trochu omluvně se pootočila na manžela. Pak si ho zasunula do úst a pomalu jezdila pusou tam a zase ven. Nechtěl jsem ji kazit její rozjímání nad mým božským ptákem, tak jsem jen tak stál a nic nedělal. Pak mě začala dráždit jazykem na uzdičce a kroužila špičkou kolem okrajů mého žaludu. Nádhera, slast. Tak precizní práci jsem ještě neviděl.
Z vytržení mě vyvedla Michalova věta. Tak a teď si ho pěkně hoň. Úplně jsem zapomněl, že existuje, nicméně vzal jsem svůj klacek do ruky a onanoval těsně u Maruščina obličeje.
Už budu, hlesl jsem po několika okamžicích. Marie okamžitě nabídla své prsa jako místo pro moje semeno. Vzal jsem ji za levé ňadro, zmáčkl a už to bylo. Myslím, že jsem ji postříkal i obličej, tolik toho bylo. Vydechl jsem jako po těžké robotě a znaveně jsem usedl na dřvěnou lavičku.
Dobrý?, povídám k Marii.
Jo, bezva, odpovídá.
Musíme si to zase brzo zopakovat.
Kouknul jsem na Michala, zřejmě to pro něj byl taky zážitek, vidět svou ženušku kouřit cizího chlápka.
Mezitím se vyčasilo natolik, že jsme se mohli v klidu vrátit do civilizace. Protože jsem byl společensky poněkud unavený, nechal jsem své auto u mých nových přátel. Počkal jsem na půlnoční rozvoz a jel domů.
Tato příhoda je jedna z nejkurióznějších a zároveň nejhezčích, které se mi zatím v rámci klubu přátel masturbace přihodily.
Zdravím své přátele Marii a Michala.
